V roce 1996 vyšla tato hra. Byly mi tehdy pouze 3 roky. Ke hraní Tomb Raidera jsem se dostala až když mi bylo 7 let, a to jsem svou hráčskou éru rozjela až se třetím dílem – TR: Adventures of Lara Croft. První dva díly mě tedy vcelku minuly. Ačkoliv jsem o jejich existenci měla ponětí, nikdy jsem se k jejich hraní nedostala. Ne že bych klasické díly neměla ráda. Měla. A mám. A tak teď, po dvaceti pěti letech, kdy již je první díl Tomb Raider na světě, jsem se konečně rozhoupala, nainstalovala ho, a nyní vám mohu povyprávět své dojmy z hraní. Pojďme na to!
Jak už jsem řekla, klasické Tomb Raidery mám ráda. Nedá se říct, že radši než ty nové – dle mě je to tak na stejné úrovni, ale u klasického TR mám pocit, že právě TAM je ta PRAVÁ Lara. Postavička, kterou stvořili prvotní vývojáři a dali ji „larovský“ vzhled – ženská s dlouhým hnědým zapleteným copem, širokým úsměvem, velkými prsy a dvěma pistolemi. A možná mi i dáte za pravdu, že na těch klasických dílech je něco tajemného. Něco, co způsobuje to, že když tu hru hraji, tak mám pocit, jako bych to tajemno odkrývala, ale na konci hry vždycky přijdu na to, že jsem to neodkryla. A myslím, že právě TO mě nutí tyhle klasické díly hrát.
Instalace šla poměrně snadno. Aby taky ne, když jsem zjistila, že hra má jen něco málo přes 2kB. To mi vždycky přijde u těch starých her poněkud komické, vzhledem k dnešnímu světu, ve kterém se čím dál tím víc zvyšují herní nároky. No nic, uběhlo sotva pár desetin sekund a hra byla nainstalovaná. A já jásala o to víc, když se hra skutečně rozjela a na mě Lara hleděla ze svého úvodního videa. Ke vší smůle jsem ale bohužel zakrátko zjistila, že tohle bylo jediné video, které jsem ve hře viděla, jelikož zbytek cutscén se mi nechtěl zobrazit. Ještě, že tu máme ten YouTube a tolik ochotných lidí, kteří ty cutscény nahrají a hodí je tam!
Po instalaci jsem se vrhla hned na první level. Lokace mě zavedla do zasněženého Peru, které se později proměnilo v krásná zelená údolí. Hratelnost byla překvapivě jednoduchá, i když na ovládání jsem si musela trochu zvyknout. Především na to, že myš byla kompletně vyšachovaná ze hry. Vše je ovladatelné pouze klávesnicí, což u her vydaných kolem roku 1996 není žádným překvapením. Musím ale uznat, že po krátkém seznámení jsem už Lařiny pohyby dokázala ovládat vcelku obstojně a začala jsem oceňovat jednoduchost ovladatelnosti, která byla omezená na pár tlačítek, jenž se jevilo jako dostačují. Na rozdíl od dnešních her, kdy se postava ovládá snad každým tlačítkem na klávesnici a myši, ne-li rovnou x kombinací tlačítek, z čehož mě kolikrát málem trefí šlak… První levely byly jednoduché, nepřátelé zabitelní, logické hádanky tak akorát, aby to člověka hned v úvodu neznechutilo – no zkrátka ideální stav.
Ovšem druhá lokace, která mě dovedla do Řecka, už tak slavnostní nebyla. Obtížnost skolení nepřátel pomaličku vzrůstala a s tím i logické hádanky. Musím říct, že vývojáři skutečně neotáleli – asi pro to, aby hráč neusnul cestou na vavřínech, tak se rozhodli ho vstupem do Letohrádku sv. Francise pěkně zpražit ledovou sprchou. Ono procházet komnaty (nejen) řeckých bohů a vládců není jen tak! Kór když každý z nich ovládal určitou zbraň nebo živel. To se pak procházka růžovou zahradou může rázem hodně rychle změnit v boj o život! A v tomhle tempu probíhalo i následující dějství, kdy jsem se s Larou podívala do starověkého řeckého Kolosea, kde diváci měli podobu lvů a goril – a že jich tam bylo! Ani Mídasův palác nezůstal pozadu. Zde se gorily rojily, jako kdyby snad měsíce nežraly a člověk zde už trochu musel zapojit ty mozkové závity, aby přišel na to, jak tady ty hádanky fungují a co je třeba udělat. V tomto levelu jsem okusila i nejobtížnější přeskakovací časový úkol, který byl opravdu hard a nemálo jsem si i zanadávala, jelikož právě zde jsem nacházela ty stinné stránky ovládání a špatnou koordinaci Lary. Musím říci, že Řecko tedy považuji za nejobtížnější lokaci a dosti jsem se těšila na to, až s Larou změním klima…
Díky bohu poté následoval Egypt! Všude spousta písku a egyptských hieroglyfů. Zde si vývojáři s grafikou skutečně pohráli. Ať už koukám na nějaké staré hry nebo nové – nemůžu si pomoct, ale ztvárnění Egypta mi přijde v tomto díle nejhezčí. Zde jsem opravdu velmi žasla nad tím, jak jsou i do těch nejmenších detailů propracované vnitřky chrámů a komnat. Co se týče obtížnosti, tak tato lokace mi přišla jako příjemný relax oproti nervech zažívaných v Řecku. Je sice pravda, že nepřátelé v podobě panterů a mumií už není žádný med a Lara musela vytasit zbraně poněkud silnějšího kalibru, než její pistole, ale zato byly ty souboje aspoň zábavnější! Nejvíce jsem se zapotila v Khamoonově obelisku, kde prakticky celý obelisk byla jedna velká logická hádanka, nicméně tuto lokaci jsem se naučila milovat hned s prvním levelem a udrželo se to až do konce hry.
Poslední zastávka směřovala do Atlantidy. Musím říct, že tak, jak jsem byla nadšená z prostředí Egypta, tak tak jsem byla naopak poměrně znechucená prostředím v Atlantidě. Ne že by na této lokaci bylo něco špatně, jen bych spíše řekla, že mi úplně asi nesedla. Ponuré místo x metrů pod zemí nebo hluboko v útrobách kopce, skrz naskrz prošpikované lávou. Nic, co by mě mělo nadchnout. Od nepřátel bych čekala, že v závěrečné lokaci budou nejobtížnější, ale nebylo tomu tak. Ano, zabít mutanta sice není jako sestřelit netopýra, ale že by to byly souboje na život a na smrt, to se také říci nedá. A s Uzima v rukou už vůbec ne. Naopak ale obtížnost hádanek už opravdu dala zabrat!
Celkově tuto hru hodnotím velmi pozitivně a dokážu si představit, že bych si ji třeba za pár let zahrála znovu. Přece jen je tam ten Egypt – srdeční záležitost. Oceňuji, že zde nebylo moc časových úkolů a když už byly, tak se většinou daly lehce zvládnout. I když je to velmi stará hra, tak se mi moc líbí grafické zpracování. Vývojáři tehdy uvedli na svět něco nadčasového a mě to dokázalo zaujmout i dnes, po tolika letech! Hodně mě překvapilo, že se ve hře neděly nějaké záseky a bugy, tudíž jsem si mohla spokojeně odpustit nepříjemné situace, kdy se Lara někde sekla a nemohla jsem s ní někde doskočit, což přidává jen další plus k hratelnosti a ovladatelnosti. Celkově bych tuto hru ohodnotila jako méně obtížnou, a to i navzdoru pár situacím, u kterých jsem se trochu zapotila (viz. časový a skákací úsek v Řecku). Osobně bych třeba přidala na obtížnosti bossů, jelikož zde to byla povětšinou opravdu hračka, trvající pár sekund.
Vývojáři s tímto dílem spustili na svět hru s úžasným konceptem, jenž spojuje akčnost se strategií a postavili tak silný základ pro následný úspěšný vývoj. Já osobně zde v tomto díle (ale mnohdy i celkově u TR), obdivuji i spojitosti s historií. Jsem ráda, že zde jsem si mohla oprášit znalosti ohledně řeckých bohů a podívat se do antického Egypta. Už kdysi, když jsem Laru hrávala, mi došlo, že díky ni se zvýšil můj zájem o historii a díky ní jsem poznávala dominanty cizích států. Jsem velmi ráda za to, že přesně tohle můžu v TR najít hned od prvního dílu.